Literární příspěvky, vzpomínky, příběhy

Zahrádecký protinacistický odboj

Vzpomínky paní Jaroslavy Páté, rozené Dvořákové, k válečným létům 1942 – 1945

Prakticky jsem začala s manželem pracovat v odboji již v roce 1942. Koncem roku musel jeho ročník 1921 nastoupit práci v Říši. Ovšem na místo nedojel – utekl z vlaku. Po návratu domů se ukrýval na Šumave v Mířenicích u své sestry Anny Primasové a zde spolupracoval s ilegální skupinou pana Antonína Saláka v Sušici. Který se zapojil jako sabotér v jejich továrně- ševcárně, kde pracoval. Byla jsem tam rovněž s Václavem a přesvědčila se na vlastní uši a oči, jak spolu rozmlouvali a Antonín vyprávěl, jak se má pracovat. Předal mu zároveň nějaké letáky, které manžel používal i u nás v Zahrádce. Antonín Salák, který byl velkým bojovníkem za lidská práva a proti fašismu, byl zatčen v květnu roku 1944 a odvezen gestapem do Klatov. Odtud byl deportován do Terezína, Drážďan, Cerbochu. Trest smrti byl vynesen soudem v Berlíně dne 30.8.1944. Po jeho zatčení se manžel obával, aby nebyl prozrazen a proto pak přejížděl sem a tam. Chvíli byl na Šumavě u své sestry a chvíli zase u nás v Zahrádce. Po rozhovorech s panem Františkem Širokým, který byl také zapojen do ilegálního hnutí v okolí Zahrádky, na nis nedal a začal budovat bungr- teplušku na Ježovsku a organizovat lidi, kteří jdou proti kolaborantům. V bunkru přechovával i ruské zajatce, kteří šli blíže k frontě. Opatřoval jim šatstvo a jídlo, které jsem jim tam nosila a jak mohl, i zbraně. Rovněž jsem je informovala o situaci, jaká právě je. Pan Široký mi vše vysvětlil, takže jsem jim dělala spojku. Po odhalení tohoto bunkru měl být manžel opět vězněn za nenastoupení práce do Říše. Dlouho neváhal, udělal si plán při kterém jsem mu nucena pomoci i já.

Za stodolou si připavil dva kameny , přes ně položil ruku a já mu třetím kamenem tu ruku zlomila. Bylo to strašné. Po ošetření ruky byl předvolán na četnickou stanici a tam se jednalo, zda-li to mají hlásit Němcům jako sabotáž nebo celou věc utajit. Manželovi se podařilo přesvědčit četníky o opaku a oni to tedy utajili.

Manžel dál budoval bunkry na zahrádecku a senožatsku. Jednoho dne , brzy z rána k nám přišel nějaký mladík a ptal se, kde je Pátý. Vpustila jsem ho dovnitř, oba si podali ruce a začali se domlouvat. To trvalo asi hodinu a pak udělali závěr. Karel Pulec to manželovi dával písemně. Bylo to prohlášení, ze kterého si už jen pamatuji toto: Václav má být zástupcem u naší skupiny Z-7 HAS 11 a manželka jako spojka pod značkou Z-7 a značka jeho skupiny v Hněvkovicích HAS 11. Manžel měl tento doklad ukrytý na tajném místě pod skříní. Bylo tam rovněž jednání o panu Širokém, co a jak mají zařídit. Po rozmluvě s Pulcem šel manžel dolů do Zahrádky a po příchodu mi říkal, že musel všechny informovat, aby se nestala nějaká nepředvídaná věc. Pak jsme již spali se zamčenými vraty a vzadu za domem měl manžel přichystaný žebřík, aby mohl v případě potřeby utéci po půdě na zahradu. Vždycky říkal, že ho živého nedostanou. Asi ve čtvrtek nebo pátek k nám přišel mladík, který se měl hlásit podle ujednaných údajů. Počínal si však, jako by je neznal a málem by dal lístek se zprávou mé matce. Ujednané znamení nedodržel, protože ten, kterému lístek předával se měl hlásit Z-7 a doplnit čtyři do jedenadvaceti. Pak by věděl, že je na pravém místě. Přicházela jsem zrovna domů a ptám se, co si přeje. Něco zakoktal, a tak jsem mu řekla, ať počká na Václava, který má za chvíli přijít. Tušila jsem oč se asi jedná. Mladík předal lístek Václavovi a odešel směrem na náměstí. Manžel posléze odešel také a vrátil se až večer a říkal, že to bude dosti těžké, ale risk je zisk a nebo vše ztracené. Bála jsem se o něho a on mi vždy říkal, kdyby se něco stalo, abych tvrdila, že o ničem nevím. Věděla jsem i o ukrytých dokumentech a ty jsem měla v nejnutnějším případě zničit.

27.ledna 1945 v 17. hodin se měla uskutečnit schůzka v Kobylím dole. Jak bylo dohodnuto s Pulcem, měli se na ni dostavit jen ozbrojení muži. Na této schůzce měli být prověření především spolupracovníci z Humpolce Franta a Ruda, protože o nich měli pochybnosti a nevěřilo se jim. Ti to snad tušili a katastrofa byla hotova. Manžel se zachránil snad zázrakem. Moje matka ho poprosila, aby ještě než někam odejde, nařezal dobytku řezanku a naštípal dříví. V té době byl můj otec Jan Dvořák zavřený v Praze na Pankráci a Václav byl jediný muž v domě. Když pak mohl konečně jít na domluvenou schůzku, byl na silnici u sv. Jána za nynějším Kovofinišem, varován panem Dědičem ze Zahrádky, který přijížděl s koňmi a saněmi od Ledče, že se něco divného děje v Kobylím dole. Že jsou všude Němci v kombinézách . Na saních jel v té době patnáctiletý i Vladimír Myslík ze Zahrádky. Václav šel dál velice opatrně, kryl se stromy při silnici . Když došel nad Kobylí důl a uslyšel střelbu a volání Halt a stůj, se obrátil směrem na Paseky, kde všechny ostatní varoval a vyzval je k odchodu do ilegality, nebo jestli chtějí, ať jdou s ním na Moravu k partyzánům. On a Jaroslav Procházka z Pasek pak prchali směrem na Humpolec. Procházka se s manželem rozloučit u Nekolových, že se ukryje u své tety v Praze a Václav pokračoval až do Žďáru.

Mezi mnou a manželem udržoval stálé spojení Štěpán Michal. Především, když jsem se vrátila z vězení, dojížděl na Moravu a pomáhala mu i jeho manželka Božena Michalová. Byla jsem tak informována co mám dělat a manžel zase co se s námi všechno děje.

Po tragické události v Kobylím dole se Němci zaměřili na obsazení Zahrádky a hlavně našeho domu. Pes začal strašně štěkat a dorážel na vrata, která byla zamčena. Podívala jsem se z okna a uviděla Němce, a tu mi prolétlo hlavou, že jsou naši na schůzce a že asi není něco v pořádku. Běžela jsem rychle do světnice a z úkrytu pod skříní jsem vyndala doklady a hodila je do hořících kamen. Přidala jsem na ně ještě polínka, aby rychle shořely. Jen tak tak jsem to stihla udělat, za chvíli by bylo pozdě. Do domu vtrhli Němci a pak už jsme se nikdo nemohl ani pohnout. Světnici nám obrátili vzhůru nohama, takže by byli i ty doklady určitě našli. Co chtěli to nám vzali a co mohli to rozbili. Řádili jako pominutí. Celou noc nás hlídali a čekali, jestli se nevrátí manžel. Druhý den okolo poledne mě odvedli před celou Zahrádku k četnické stanici a zde slopu s paní Kluchovou nás naložili na náklaďák a odvezli do Ledče na gestapo. Druhý den ráno nás spolu s mrtvými z Kobylího dolu naložili opět na náklaďák a odvezli do Havlíčkova , tehdy Německého Brodu. Co jsme si do Brodu a pak Tábora zažili zimy na korbě náklaďáku, a navíc ty myšlenky, co s námi bude. V Táboře se s námi nemazlili, facek bylo jako máku. Všechno jsem to vydržela. Neprozradila jsem nic. Chtěli stále vědět, kam manžel chodil. Tvrdila jsem, že nic nevím, že se mi manžel nesvěřoval, ale přece mi vyklouzl z úst, že chodil do drogerie ke Karlu Tylovi. Psali si hned jeho adresu. Udělala jsem chybu, ale pak už ze mě nic nevypáčili, ať mě mlátili jak chtěli. Těch facek bylo nepočítaně. Za nějaký den jsem se dozvěděla, že Karla Tyla zajistili. Dále byl zajištěný Brožek ze Zahrádky – strážmistr a František Široký se kterým mě konfrontovali. Jeden ani druhý nic neřekl a dělali jsme, jako bychom se neznali. Asi za měsíc jsem šla opět k výslechu a tam mi řekli, že manžela chytili a nás budou konfrontovat. Trvala jsem tedy na tom. Jednou, když mě opět mlátili, přišel do místnosti zrádce Franta (Bohumil Bušta) a říkal, že asi opravdu nic nevím, že mu to kdysi říkal Pátý.

Od té doby to bylo podstatně lepší. Tomu, že chytli manžela jsem přestávala věřit. V polovině dubna přišla do cely dozorkyně a hlásila mi, abych se připravila, že jdu domů. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Po cestě jsem zjistila, že jdu domů spolu s Karlem Tylem a to mi ještě více udělalo radost. Doma jsem však byla na každém kroku hlídána a i náš dům byl neustále pod dohledem. Asi po dvou dnech jsem mluvila se Štěpánem Michalem a ten mi tlumočil pozdravy od manžela, že je v pořádku. Psal prý dopis na četnickou stanici v Zahrádce, aby ten dopis poslali do Tábora, že nic nevím a že ho živého nedostanou. Měla jsem tedy být návnadou, aby ho chytli. Nepovedlo se jim to, protože manžel byl u partyzánů na Moravě.

Výpověď paní Jaroslavy Páté, rozené Dvořákové, manželky Václava Pátého k událostem v Kobylím Dole

Dne 27.1.1945 večer k nám do domu vtrhli němci a vlasovci. Mířili na nás automaty a hledali manžela. Prohledali celý dům a když nikoho nenašli, tak obsadili dům a v bílých kombinézách leželi i na sadě za domem a čekali na manžela. Toto trvalo celou noc i příští den. Nikdo se nesměl přiblížit k domu. V sobotu moje matka Anežka Dvořáková, když viděla, jak to všechno vypadá, nevydržela s nervy a chtěla se otrávit. Snědla jed na krysy a zapila to mlékem, které bylo na plotně. Němci přivedli doktora, který jí dal prášky na zvracení, což jí zachránilo život.

V neděli 28.1.1945 mě v 10 hod. zatkli jako rukojmou za manžela a odvedli mě jako vraha přes celou Zahrádku. Jeden šel přede mnou , druhý za mnou a dva ze stran, všichni se samopalama připraveni ke střelbě. Dodnes si pamatuji že sněžilo, pomalu k zemi se snášely veliké vločky sněhu, všude ticho. U četnické stanice nás naložily na nákladní auto spolu s Marií Kluchovou a odváželi nás do Ledče nad Sázavou v výslechu. V Kobylím Dole naložili mrtvé. V Ledči ve vězení jsme byly až do rána. V noci přivezli Věru Kyselovou, snoubenku Karla Pulce, paní Rajtmajerovou a pana Rajtmajera z Dolních Kralovic. Ráno pak nás všechny naložili opět na náklaďák bez plachty a v – 27 stupních mrazu nás převáželi do Havlíčkova Brodu. Zde nás přeložili na zaplachtované auto a odváželi do Tábora na gestapo. Tady jsme byli rozděleni každý zvlášť , abychom se nemohli domlouvat. Každý den jsme byli vyslýcháni gestapem, kde jsme zažili známé gestapácké metody. Po devíti nedělích jsem byla propuštěna jako návnada, aby mohli manžela snáze dopadnout. Náš dům byl neustále střežen neznámými lidmi, ale rychle blížící se rusové jim tyto plány překazili a celá naše rodina ušla jisté smrti.

vloženo 31.10.2010

Životopis Václava Pátého od roku 1935 až do roku 1945

V roce 1935 – 1938 jsem se učil a již tehdy jsem držel stráže s našimi vojáky u mostu v Opálce (Šumava). Měli jsme zde věčné potyčky s ortnery. Také jsme již měli zbraně, které jsme si koupili od pašeráků. V srpnu 1938 jsem se vyučil mlynářským. A po vyučení jsem dělal u Domažlic, odkud jsem se v roce 1939 dostal na inzerát do mlýna v Zahrádce u Ledče nad Sázavou.

Byla zde dobrá parta, mleli jsme na černo a pomáhali českým lidem, tak to šlo až do listopadu roku 1942, kdy byl ročník 1921 totálně nasazen na práci do Říše . Tehdy jsem na určené místo nedojel, utekl jsem a začal práci pro Říši sabotovat. Při schovávání se před úřady jsem byl chvilku na Šumavě u své sestry Anny Primasové v Mířenicích a chvilku zase v Zahrádce. U sestry jsem se seznámil s panem Antonínem Salákem ze Sušice, který též pracoval v ilegalitě . Ten nám dal instrukce, jak dál pracovat. Toto jsem přenesl i do Zahrádky už v červnu roku 1942, kdy jsme utvořili takovou malou skupinu „Vysočina“, kde byli zapojeni Štěpán Michal, Božena Michalová, Josef Nekola, Jindřich Nekola, Jaroslava Dvořáková – Pátá, František Široký, Václav Tomek, František Zeman z Jankovského mlýna.

Naše poslání bylo přesvědčovat lidi o boji proti fašismu. Sabotování, které se provádělo ve formě mletí na černo a podporováním českých lidí, kteří byli poškozeni fašismem. Byl jsem několikrát udaný, též vězněný, ale pro Říši jsem nepracoval. Prohlásil jsem na pracáku, že pro fašisty pracovat nebudu a to jsem také dodržel. Raději jsem si s pomocí manželky úmyslně zlomil ruku. Naproti tomu jsem budoval podzemní bunkry – teplušky, aby bylo kde se skrývat. Sám jsem se musel skrývat a rovněž jsme přechovávali ruské zajatce v bunkru na ježovsku. Jídlo a zprávy nám nosila moje manželka Jaroslava, tehdy ještě snoubenka. Zprávy jsme dostávali od Štěpána Michala a Františka Širokého.

Po odhalení bunkru v roce 1944 v květnu, jsem bunkr opustil a ruští zajatci byli vybaveni šatstvem a jídlem, pistolí a mapou a vydali se na cestu blíže k frontě na Slovensko. Po likvidaci bunkru mi vzkázal do nemocnice vrchní strážmistr Dolejší po budoucím švagrovi Václavu Moravcovi, abych se hlásil na četnické stanici jakmile přijdu domů. Po výslechu u českých četníků zůstalo vše utajeno a nebylo hlášeno Němcům. V červnu 1944 jsme začali rozšiřovat základnu o lidi, kteří sabotovali práci v Říši a o lidi, kteří byli zaměřeni proti fašismu. Po navázání spojení na Senožaty a Humpolcem, a pak na skupinu poručíka Karla Pulce „Pavlova“, koncem listopadu 1944 jsme chtěli dělat větší ozbrojené akce.

Naše skupina byla ozbrojena a měli jsme spojení na Karla Machotku ve Vlašimi, kde jsme měli získávat potřebný destrukční materiál k vykonávání sabotážních akcí. Toto jsme měli získávat s pomocí Štěpána Michala, který byl švagrem Karla Machotky. Rovněž jsme připravili větší akci k osvobození Františka Širokého. Když jsme měli zbraně, tak přišla ta osudová chvíle, kdy jsme byli v Kobylím dole obklíčeni a někteří členové postříleni. Ostatní, kterým se podařilo zachránit, se zapojili do dalších odbojových skupin v okolí Zahrádky a Ledče.

Já osobně jsem vyzýval všechny členy, kterým hrozilo nebezpečí, aby se mnou šli na Moravu do jiných partyzánských oddílů. Já osobně jsem se po strastiplné cestě těsně po události v Kobylím dole dostal vlakem do Žďáru, kde jsem byl přijat do skupiny generála Svatoně – do oddílu Bohdan, město Žďár. Dále pak ke skupině Vpřed. Tenkrát jsme přepadli na Cikhaji Němce v místní škole a v hájovně a po shozu bylo postříleno 11 Němců. Téhož dne jsme byli obklíčeni pomocí psů a po velkém boji, který trval od poledních hodin až dlouho do noci, se nám podařilo projít obklíčení směrem na Žákovice.

Zde jsme měli jednoho raněného, ten zůstal někde na samotě na léčení. Na samotách jsme byli rozděleni a já byl přidělen do skupiny kapitána Děrděva a Nikoly Zlobina ke skupině Jermak – oddíl PROMIŇ, kde jsem dělal rozvědčíka. Ti druzí s majorem Melničukem- oddíl OREL i Janem Velikem, který byl českým velitelem skupiny Vpřed, zůstali na svratecku. My jsme přešli na novoměstsko a jimramovsko, kde jsme se zúčastnili v Jimramově ozbrojených akcí, rovněž tak v Dalšíně a okolí. Mezi naší první skupinou Vysočina v Zahrádce a mnou na Moravě, vykonávali spojku manželé Michalovi, kteří jezdili na Moravu do Sazomína a Poličky, kde dostávali instrukce, co a jak mají dělat. V revolučních dnech bojovali u Zahrádky, kde měli přestřelku s Němci. Velitel Němců byl zastřelen a druhý likvidován. Dále pak bojovali v Ledči, Koutech, Rejčkově. Naši skupinu Jermak- oddíl Promiň, zastihlo vyhlášení povstání českého lidu v akcích v Jimramově a Dalešíně. Po bojích se náš štáb stáhl na Odranec, kde bylo stanoviště a odkud se dělaly výpady směr Německý, dnes Sněžný a na silnici směr na Nové Město.

Po kapitulaci německých armád jsem byl propuštěn asi 15. 5. 1945. Až 20. 5. 1945 jsem se dostal domů, kde bylo radostné shledání s manželkou, která byla vězněna na gestapu v Táboře jako rukojmí, v té době byla těhotná. Vše na mě velice působilo. Shledání však bylo velmi milé. První starosí však bylo pořádně se umýt. Potom se již začali hlásit moji členové:- senožatská skupina, která bojovala v revolučních dnech na letišti v Jiřičkách a která byla vedena Jaroslavem Kvášem, dále pak zahrádecká, vedená Štěpánem Michalem a jeho synem Jiřím. Ta sváděla velké boje s Němci u sv. Jána u Zahrádky , v Kožlí, Rejčkově a okolí. Otec manželky Jan Dvořák byl již také doma. Prodělal rok vězení za to, že bratrovi do Prahy poslal na černo zabitého vepře. Udat ho měl někdo ze Zahrádky.

Vloženo 25.11.2002

Smrt v Kobylím dole

Smrt v Kobylím dole aneb příběh poslední válečné zimy - to je název čtyřdílného dokumentárního dramatu, který bude v premiéře v měsíci lednu vysílat Český rozhlas -stanice Vltava (první díl se vysílá v neděli 5.ledna 2003 od 16.00 hod a pak vždy následující neděli ve stejném čase). Autor dokumentu Miloš Doležal v něm bude vyprávět příběh, který se udál na sklonku války v Kobylím dole, dnes zatopeném místě u Želivky (mezi Ledčí a Zahrádkou) - 27.ledna 1945 tam byl německými a českými četníky zastřelen J. Pipek, B. Kluch a Karel Pulec při útěku spáchal sebevraždu. Na celou tuto událost jako na celý protifašistický odboj na Humpolecku a Dolnokralovicku byl po válce nabalen ideologický "nátěr" (z mrtvých se hned vyrobili komunisté!) a mnohá fakta byla zamlčena či překroucena. A především - hlavní viník celé tragédie, Bohuslav Bušta, nebyl nikdy potrestán a je důvodné podezření, že po válce spolupracoval s komunistickou StB.

Proto se autor dokumentu, pocházející z tohoto kraje, rozhodl důkladně rozhrnout popel zapomnění a pokusil se rekonstruovat celý příběh. Podařilo se mu vyhledat desítky žijících svědků a zaprášené archivní dokumenty a zmapovat tak život K.Pulce, činnost táborského gestapa a zrádce Bušty, Chalupy a Policara. V dokumentu vystupuje také celá řada pamětníků z Ledče a Humpolecka - např. V. Kavřík, M. Vostatek, bratří Tomkové, Z. Fotr, J.Rýdl, p. Nulíček, p. Pecha, J. Časar, Z. Vorlíček, p. Myslík, A. Štecher, ale též svědci žijící v jiných koutech Čech - J.Rýva, M. Blažková, sestry K. Pulce atd. V jejich mnohdy strhujícím vyprávění jsou aktéři a válečné děje představeny v trochu jiném světle než tomu bylo dosud.

Jaký byl vlastně K. Pulec, jehož jméno dnes známe jen z desky umístěné na koželské návsi či na zahájské myslivně? Jak probíhaly poslední minuty jeho života a co byl zač onen zrádce, který za pár korun zradil? Na tyto i jiné otázky se pokouší odpovědět rozhlasový dokument, který se v lednových dnech, kdy si připomínáme nekulaté výročí tragédie v Kobylím dole, vrací k událostem zdánlivě zavátým...

Miloš Doležal (Vloženo 22.7.2002)

Za Olinkou Pejškovou od kopce Šafranice

(text promluvy, pronesené nad rakví Olgy Pejškové na hřbitově na Horních Pasekách 21.6.2002)

Drahá Olinko,

dnes je první letní den a léto bylo pro vaši samotu vždy požehnáním - dny jsou dlouhé, všade plno světla a tepla. Ale copak my můžeme vědět o té vaší samotě, o jejích temných srázech, těžkostech a o pustých dnech, které jste často žila? Cosi málo můžeme tušit, ale to nejhlubší poznání, to tajemství údělu jste si nesla sama v sobě. O tom se mlčí.

Jednou, bylo to v zimě, jste mi říkala:"Až budu někdy v nouzi, nebo až budu na smrt, mám strach, že se pomoci nedovolám. Ale častějc věřím, že mě někdo svrchu slyší a že mi třeba i tím sněhem prošlape poslední pěšinu." Nikdo nemohl tenkrát tušit, že Vaše poslední cesta nepovede závějemi, ale vysokou červnovou trávou.

Olinko, byla jste a navždy zůstanete součástí této krásné krajiny, tohoto kousku domova. Součástí tak živou a přirozenou, jako je šumění lesů nebo tvrdost kamenitých skalek na kraji polí. Slyším vaší veselost - ráda jste si vyprávěla. A pak vás vidím na cestě - zavalitá postava, zvláštní kolíbavá chůze, mírně přikrčená s hustými kudrnatými vlasy a s drdolem. A pak vaše tvář - kulatá, nelakotná, vyzařující štědrost a radost. A už to tak bývá na této kamenité zemi, že radost a veselí se drží lidí prostých, chudých, o které ten svět úspěšných a bohatých nestojí. Olinka patřila mezi ty, kteří životem ve skrytosti nesou strázně světa a Bůh jimi neviditelně vyvažuje zločiny a lumpárny jiných lidí. Pročišťují tento svět od zloby, a chudoba je vede ke skromnosti a pokoře. Bůh používá maličkých, bezbranných, zdánlivě společensky nedůležitých a posledních - aby nám ukázal, že jeho moudrost je uložena v úplně jiných hodnotách, než si myslíme. Ježíš přeci říká - cokoli jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mě jste učinili. A proto bych chtěl v této chvíli připomenout manžele Pejškovy - Aloise a Marii, kteří poctivě pracovali na těch svých několika políčkách a jako bezdětní se rozhodli adoptovat dítě. Představuji si ty dva manžele Pejškovy, jak v červnu 1937 jedou ze Zahrádky do Prahy a vrací se pod Šafranici s tříměsíční adoptovanou holčičkou Olgou. A vychovávají ji z láskou a v křesťanské víře. Olinka pak často vzpomínala, jak se jí děti v Zahrádce smáli, že je z nalezince. Lidské společenství dokáže být kruté - nic nového pod sluncem. Olinka pak chodí v Zahrádce do náboženství k P.Josefu Toufarovi - to je také důležité připomenout. A nakonec i to, že 35 let pracovala v textilce na Brunce, v létě v zimě.

Říkala jste mi Olinko v posledních dnech svého života, s čelem rozpáleným horečkou - mě se tak sladce spí. Jistě to bylo tušení krajin, kam my nedohlédáme,ale o kterých říkáme, že jsou rajské. A tam již není - jak říká moudrý Sírachovec - hněv a lidská závist, ani lidské pomluvy a drby a dokonce ani soužení a neklid. A jistě to bylo tušení, že tam, v těch božích rajských končinách Vám jdou naproti manželé Pejškovi a vítají Vás rozevřenou náručí.

Drahá Olinko, děkuju vám za všechno a s Pánem Bohem!

Miloš Doležal

V LESÍCH RAJSKÝCH ZA HELENOU RUTOVOU z DOLNÍCH PASEK

(řeč, která měla být pronesena při pohřbu na bojišťském hřbitově ve středu 27.2.2002)

Venkovská žena z Pasek zemřela, řeknou si lidé. V předjarních dnech. Zmizela nám z očí, nikoli ze života. Budeme ji stále potkávat na našich cestách... Zavřu oči a pod víčky se vracím: ke stavení ve stráni, které jako mech, volně a přirozeně, srůstá s lesem. K červeným muškátům na okně, k hromádce léků a krabiček na parapetu; k zelenému linu a světle růžové zdi s bílým válečkem květovaného vzoru; k obrazu nad gaučem, ve kterém svatá Panna nese rozbouřeným mořem rozpažené Dítě, vlny hučí a šplouchají až do místnosti, až se zdá, že i větve smrků máchají a tlučou do skel oken; o stůl kvedlají opřené francouzské hole, i pes ležící u bolavých nohou se probudí; ale jaksi proti všemu dramatickému si všimnete mírného úsměvu paní Rutové. Mírnost cele prosvítá touto venkovskou ženou, která je už dlouhá léta vdovou, mírnost a tichost v okolí, obydlí...

Zimomřivý shluk několika domků na Dolních Pasekách, jižní strana navštěvovaná sluncem, pod nimi v údolí v dvacetiletých lesích utopený zahrádecký kostel: bývalá farnost. Helena Rutová se do těchto končin přivdala z druhé strany Melechova, z Dobré Vody (do Rejčkova chodila do obecné školy), v Zahrádce slavila svatbu, patřila k obci, kterou vedl svatý mučedník, kněz Josef Toufar. Ráda na něj vzpomínala.

Řadu let pracovala v okolních lesích. Sázela, čistila, probírala porost. Téměř nebylo dřeva či kmenu, který by na Pasecku neznala. Připomínám si v té souvislosti jednu větu Michelangela Buonarottiho, kterou napsal v dopise: "Člověk najde míru jen v lesích." Poměřit vše lidské s časem stromu, nacházet v chrámu lesa mír a pokoj, tak to možná geniální sochař myslel. Nevím, jestli tuto moudrou větu paní Rutová znala, ale měl jsem dojem, že moudrost stromů žije s ní, nebo lépe řečeno v ní. Jednou, během hovoru, zavzpomínala na sázení stromků: "U každýho sem přitom řikala - Bože, nezapomínej na žádnýho z nich a vytáhni je všecky do vejšky, k sobě. No to se člověk mezi nima přeci nemůže cejtit sám!" Jinými slovy to napsal básník Jan Zahradníček:

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přílbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

Zavřu oči a pod víčky se vracím: její domek leží na pěšině mých potulek. Zastavuji se tam vždy na pár slov, mám radost, že ji vidím a že ačkoli nemohoucí, chrání své místo. Vrůstá do něj.

Dávno padl soumrak, tma lehla na zem. Štrachám se s kamarádem paseckými lesy a..... tu do noci, náhle a překvapivě, jak maják, zasvítí žluté světlo, čtverec okna paní Rutové. Vlídně nás přijímá, jak poutníky z daleka...

Potom slunečný Štědrý den, zpívám u ní s dcerou koledy. Vykoledovali jsme si krásný pomeranč. Týdny plynou. Říká mi, že byla v Praze u syna, ale musela stále myslet na Paseky. Stesk jí přemáhá.

Týdny plynou. V nemocnici v Háji: "Tak ráda bych domů! Co asi dělá pes?" Loučím se s ní, odjíždím na několik měsíců do Itálie (posílám jí odtamtud psaní), aniž bych tušil, že je to naše poslední vezdejší setkání. Po návratu ji znovu hledám v Háji, už tam není, prý kdesi v Praze.

A pak se překvapivě rozevřela dálka prosvětlené předjarní krajiny, masopustní masky trdlují vsí a koutkem oka uviděné: parte s jejím jménem uprostřed návsi. A masky tančí, vítr blouzní v kosternatých stromech, dechovka blafá, jako by nikdy nemělo být konce. A první trs sněženek nalezených u hřbitovní zdi. A šum lesa, táhlý šum korun stromů, vděčných paní Rutové za zasazení.

Nedávno jsem kdesi četl, že všechen vzduch, který dýcháme, je produktem fotosyntézy mnoha miliard let před námi. Práce dávných stromů, po kterých již není ani památky. Helena Rutová vysadila stovky stromů, které budou zaručovat život našim dětem a prapotomkům. Budou tu na zemi chodit i díky její práci.

Ta vzácná paní Helena Rutová, to blažené šumění rajských dřevin... Přimlouvejte se tam za nás!

Miloš Doležal (Vloženo 13.3.2002)

AŽ MĚ SPATŘÍŠ, ZAPLAČ!

Zahrádecká dušičková meditace
(z textů Zahrádecké kroniky a z básní Miloše Doležala)

Od Šafranice vidíš tři kostely:
Ježovská Lucie
plíží se od stodol

Snětský mezi domy
skoro jako jeden z nich

A ten zahrádecký Vít?
u vody mnich-samotář
v lesích poustevník.

Od r.1857 se již nepohřbívá kolem kostela, ale na obecním krchově. V r.1858 byly zasazeny kaštany u kostela.

Ponocný v Zahrádce Bernard Mišoň, jinak velice řádný muž, uhořel při požáru v r.1850. Vzbudiv občanstvo, chtěl sobě také ze sklepa něco vynésti a před ohněm zachrániti, při tom byl dýmem omámen a uhořel. Obyvatelstvo - ženy, děti - tu noc tábořilo na Návozích. Manželce Františka Štechera č.p.74 se na poli narodil chlapeček, který, ač byla velká nepohoda, bouře spojená s krupobitím, přece zůstal zdráv.

Jarmark býval na sv.Ondřeje. V hostincích připraveno pohoštění: jaternice po 4 krejcařích, vepřové pečeně po 15 krejcařích, zelí zadarmo, houska 2 krejcary. Hospody plné, debatovalo se o úrodě a příští zimě.

VYHLÁŠENÉ PÁRKY

Uzenář Koláček
dělal z jemných střívek
vyhlášené párky
jarmarky s nimi objížděl
Jednou se takhle vydal
se dvěma opálkama uzenin
na trh do Humpolce
v lijavci den prostál v průjezdu
nic neutržil
schlíple se nocí vracel domů
za zády na voze dvě plné opálky
V áleji před Zahrádkou
potkal nápad
rozvěsit parasy po stromech
Ráno při rozbřesku
celá ves štěkala.

23.května 1872 zabil se pádem z vozu - vozil hnůj - u Hubáčkového kříže hostinský a řezník Václav Hájek.

Dne 22.července zemřel tragickou smrtí člen obecního zastupitelstva, soused František Cizner. Na poli "na Vořešíku" splašila se mu kráva, kterou chtěl za provaz udržeti, avšak nepodařilo se mu to. Kráva ho porazila a táhla za sebou po zemi. při tom silou narazil hlavou na vyvalený kámen a praskla mu lebeční spodina. Za velké účasti občanstva byl pohřben.

1910 - v dubnu byli pokousáni v místní obci psi vzteklým psiskem, pročež musili býti všichni psi utraceni. Zapisovatel též musil utratiti svého oblíbeného psa Puňťu, desetiletého. Léto bylo letos suché, zcela bez deště. Stav vody v řece byl velmi malý. Na dně u mostu byl vidět kámen s nápisem nad hladinu vodní: Až mě spatříš, zaplač! Za suchem přišla drahot

1906 - les Hájek byl dokácen. Dal krásné stromy, jichž užito i na trámky zdejšího mostu.

Pole, louky, háje:
V návozích
Spálensko
V studenkách
Na vořešíku
V Hájku
V bambulovních
Na stádlích
na Burdinkách
Rovensko

Dne 20.srpna zemřel na poli, raněn mrtvicí, dobrý soused Jan Popek.Hodný, tichý a přívětivý občan.

Zemřel ve věku 84 let Antonín Kubík, starý barvíř, spravoval též po domácnostech hodiny a též měl po dlouhá léta na starosti hodiny na věži.

Zemřel František Záviška, čestný člen sboru hasičů. Byl též od mládí hudebníkem a řídil starou známou kapelu Záviškovu. Na poslední cestě vyprovodilo bratra a starého muzikanta nejen hasičstvo, ale i celá 24 členná kapela Beladova.

Po krátké nemoci zemřel Vilém Myslík, majitel hostince Vinopalna. Hostinec stojí na konci obce, kde před rokem 1878 pálíval Abraham Zelenka líh. Smrt Viléma Myslíka každý litoval.

SEŠEL ZE SVĚTA

Když děda Čvančarů
sešel ze světa
jeho synové a dcery
chodili s pláčem po vsi
jaká že to pro ně ztráta vykládali
jak ho jen ustrojili do rakve
nový šaty a jeho břitvou
naposled sholili
V den pohřbu
dědu v truhle z kostela na hřbitov nesou
na náměstí v ten čas náledí
průvod uklouz děda z truhly vypad
všichni uviděli
jak je Čvančar bez košile
v cajkovejch hadrech
plesnivý vousy
-Kolik že na mrtvym ušetřili-
šuškali lidi.

Dne 14.ledna 1912 v neděli o 9.hodině večerní letěl po obloze krásný povětroň, který osvětlil celou oblohu, tak že to vypadalo až příšerně a lidé se báli. Po úkazu za půl minuty následovalo hluboké hřmění, které se za noc ještě dvakráte opakovalo, ač obloha byla krásně vyjasněna.

22.dubna 1921 ráno lidé uzřeli sochu sv.Jana Nepomuckého skácenou. Štvaní proti svatému Jánovi i zde neslo ovoce - zlotřilci povalili celý podstavec, socha pádem zničena, uražena hlava i ruce. Vše oznámeno četnictvu. Ale jako obyčejně nic nevypátralo.

Na květnou neděli 1928 spadl ve mlýně pana Karla Navrátila do otrub mlynářský pomocník, syn Čecha žijícího v Rusku. Ač bal hned vytažen a lékařsky ošetřen, nebyl k životu přiveden.

CHLAP JAK SMRK

Chlap jak smrk
kovář Tulach ze Zahrádky
co mu Johan říkali
koval celej den koně
až navečer se k němu slezli
chlapi s bolavejma zubama
U výhně
aby bylo vidět
Tulach jim kovářskejma kleštěma
za řevu bolavý stoličky vytrhal
Na polici půllitr
zubama se pomalu plnil.

V Zahrádce zřízena byla pošta krátce před rokem 1870 a pošmistrem jmenován Jan Kostka, obchodník z č.p.116. Prvý posel byl Zahálka, nosil poštu v čepici, později jezdil s trakačem. Druhý Časar jezdil už s bryčkou, též Slavětínský jezdil s povozem. Syn Slavětínského již autem a nyní Tušla autobusem.

ZVON

Volám živé
probouzím spící
rozrážím blesky
zaháním vichry
trnu ve válkách
proklínám oheň
křísím nemocné
biju klekánice
oplakávám mrtvé
mlčím v nocích

1.září 1944 oběsil se Václav Pašek, který nemohl již déle snášeti útrapy, kterých zakoušel český národ od Němců. Byl velký čtenář, milovník knih a proto byl předsedou knihovní rady. Každou neděli v zimním období přicházel do knihovny a vypomáhal při půjčování. Při pořádání slavností nescházel nikdy jako výborný komik.

Na táborské gestapo byl předvolán Václav Tomek, stárek z Papírny. Byl to dobrý člověk, který v této těžké době pomáhal, jak mohl, třeba se vystavoval nebezpečí. Poněvadž předvídal, že bude mučen a nechtěl prozradit sousedy, kterým mlel na černo, na cestě k vlaku se v noci v lesíku oběsil.

Zdejšího občana Čeňka Brzoně, mistra kamenického, stihlo na jaře neštěstí. V týdnu zabili se mu dva synové. Prvý zaměstnán byl u svého otce. Večer při jízdě na kole z Hněvkovic k Ledči narazil hlavou na sloup telegrafického vedení tak neštastně, že nenabyv vůbec vědomí, zemřel v nemocnici, kam byl ihned převezen. Druhý syn, absolvent sochařské školy v Hořicích, byl ředitelem lomů v Písku. Když jej stihla zpráva o smrti bratrově, jel v sobotu na motocyklu domů. Na silnici mezi Píští a Vranicí narazil na kamenný sloup tak, že zůstal ležet s roztříštěnou lebkou. Přes okamžitou lékařskou pomoc, kterou mu poskytl pan doktor Jan Provazník ze Zahrádky, zemřel při dopravě do Zahrádky. Někteří lidé se domnívají, že toto poslední neštěstí zavinilo značné množství chroustů, kteří se večer v květnu vznášeli jak mraky nad silničními alejemi.

SEN O ZAHRÁDCE

6.6. 2001 ráno

Kostel byl rybou, hbitou, sotva viditelnou
v mokrém kořání vrb a lip
dno prázdné návsi, čirý líh - proud drásavý
v němž připlouvají vyceněné tváře zemřelých
s torzy, trhlinami těl: ten nemá nohy
ten místo břicha šrapnel
jenom ty tváře, pluli jako pulci, jak embrya
a vraceli se proti proudu do dědiny
do plodové vody, do jeskyní
do podoby do gest otců, pralidí
až tam kde u pramene kvete Evy sen.
Kostel byl ale rybou-se šupinami jmen.

Sestavil Miloš Doležal
(předneseno 27.10.2001 v kostele sv.Víta v Zahrádce)

DUŠIČKY V KŘOVÍ

V sedmdesátých letech byla z nařízení strany a vlády a za slouhovského přispění všemožných zadavatelů a projektantů vystěhována, zbourána a zatopena vodou želivské přehrady prastará a nezaměnitelná městečka Dolní Královice, Zahrádka a řada vsí. Dnes se ukazuje, že přehrada vůbec nemusela být tak megalomansky budována. Jenže vracejte se dnes do času před potopou. Tam, kde se v hospodských výčepech hulákalo, se dnes prohánějí sumci. A na místech, kde se lidé rodili, prožili svatební noc nebo naposledy vydechli, se tlačí metry vody. Popřípadě bují křoví a kopřivy. Jen v Zahrádce zůstal u vody stát kostel, letos v létě po 25 letech díky nově vzniklému občanskému sdružení Přátel Zahrádky zpřístupněný. Na vzpomínkové setkání přijelo na tisíc rodáků, potomků, prapotomků, sousedů.

Co je to za naléhavost, který vás po letech přinutí se podívat na zplanýrovaná místa vašeho domova, hledat v zpřetrhané rodové paměti, rozvzpomínat se na zatopené děje, hlasy a vůně? Každý v sobě nosíme svoji užší vlast jako jakési osudové poznamenání. A ať nás nevyzpytatelné dráhy životů zanesou kamkoli, tak ani dálka, ani čas a dokonce ani zničení rodného domu (vygumování rodiště z mapy!) nemůže zrušit naše domovské právo, které jsme získali prvními doteky očí a nohou na téhle krabaté zemi. Jedna latinská moudrost ("omnia mea me cum porto") praví, že vše podstatné si člověk nosí s sebou. Jistě je tím míněn i onen základní obraz domova jako předobraz čehosi bezpečného a důvěrně hřejivého. Jako když se u stolu zalitého sluncem sejdou u nedělního oběda všichni, i ti mrtví, které jsme milovali.

Myslel jsem na dostředivost návratů i tuto sobotu, kdy se v zahrádecké svatyni konala Dušičková vzpomínka. Živí vyvolávali mrtvé. Vydrancovaný kostel, díry od kamení v barevných vitrážích, šplouchání přehradní vody, vítr ve stromech. Pak se v už brzkém smrákání šlo na nedaleký hřbitov zapálit svíčky. Hlavy mohutných bílých listopadek ve světle svíčky najednou vypadaly jak bezvlasé voskové hlavy nebožtíků.

Hlavy mohutných bílých listopadek ve světle svíčky najednou vypadaly jak bezvlasé voskové hlavy nebožtíků. Ještě odpoledne se lidé brodili listím a větvemi na místa svých bývalých domů, ošlapávali si "svoje" dvorky a síně. Popřípadě jen ukazovali prstem na vodní hladinu body a bludné kruhy. Když pak slavnosti skončily a místo zase osiřelo, vedly do křovin prošlapané pěšiny. A tyto vyšlapané tečny do mrtvých míst najednou vyslovily cosi nesdělitelného, staly se praobrazem. Bylo by možné jej převrátit a podívat se na jeho rub? Co bychom tam uviděli? Jak se mrtví vracejí na živá místa, jak jsou nám tajemně blízko?

A pak se z bývalého městyse odcházelo už do noci. Hvězdy byly vychrstnutým škopkem okují. A Mléčná dráha krůpějemi potu na čele právě umírajících. Bohuslav Reynek jednu svoji báseň skončil veršem: „Ptáme se, kdo ze tmy chóru/ sahá k nám, kdo po nás vzdych.“

Miloš Doležal, Lidové noviny (Poslední slovo) 27.10.2001