Přemyslovci
? – 1219
Český panovnický rod, který měl ve znaku „plamennou orlici“. Dvouocasý lev se ve znaku Přemyslovců užíval až od doby vlády Přemysla Otakara II. Rod je prokazatelně doložen od 9. století, kdy panoval kníže Bořivoj, který přijal křest a založil v Čechách první křesťanský kostel.
Zahrádka zřejmě patřila nebo sousedila s tzv. Svataviným újezdem, který se rozprostíral na druhém břehu řeky Želivky. Svatava byla manželkou Vratislava II., jenž v roce 1085 získal jako první Přemyslovec královský titul. Královský titul měl v roce 1158 také Václav II. Dědičný královský titul získal teprve Přemysl Otakar I. v roce 1212.
A právě v listině krále Přemysla Otakara I. napsané 7. 8. 1219 v Humpolci je poprvé výslovně zmíněna Zahrádka. Král Zahrádku s okolím a veškerým příslušenstvím, lesy, vodami a dvorci věnoval vyšehradskému kostelu, ze kterého si přisvojil ornát.
Vyšehradská kapitula
1219 – 1421
Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě vděčí za svůj vznik knížeti a prvnímu českému králi Vratislavovi. Tento panovník, který vládl v letech 1061 až 1092, významně zasáhl do evropské politiky jako nejbližší spojenec římského císaře Jindřicha IV. Za pomoc císaři, zvláště při tažení do Itálie, kdy čeští bojovníci roku 1083 přispěli k dobytí Říma, získal pro svou osobu královskou hodnost. Korunovace, jež se uskutečnila 15. 6. 1085 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, průkazně svědčila o velkém vzestupu jeho panovnické moci a růstu autority českého státu. Léta Vratislavovy vlády jsou však poznamenána stálým napětím mezi ním a jeho bratrem Jaromírem, v letech 1068 až 1070 pražským biskupem, které oslabovaly vnitřní stabilitu země. Vratislav přesídlil z Pražského hradu na Vyšehrad, kde pro posílení svých pozic vůči Jaromírovi založil k roku 1070 kolegiátní kapitulu. Aby mohla plnit funkci protiváhy pražského biskupství a svatovítské kapituly, požádal papeže o její vynětí (exempci) z biskupské pravomoci a přímé podřízení papežské kurii. Tehdejší papež Alexandr II. sice potvrdil zřízení kapituly a jejím členům udělil právo nosit sandály a mitru, vlastní exempci však vyhlásil až papež Lucius II. listinou z 11. 4. 1144. Vratislav také obdařil kapitulu značným nemovitým majetkem a platy. Dnes lze konstatovat, že založením exemptní kapituly na Vyšehradě, řešil Vratislav kromě jiného otázku hmotného zabezpečení vysokých státních úředníků, kteří se právě rekrutovali z řad duchovních – představitelů a členů Vyšehradské kapituly. Vratislav zemřel 14. ledna 1092 a byl pochován ve vyšehradském kapitulním kostele, do jehož základů sám kdysi „přinesl na vlastních ramenou dvanáct plných nůší kamení ke cti svatého Spasitele tak, jako císař Konstantin založil kostel římský“ (letopis tzv. kanovníka vyšehradského).
Kolegiátní kapitula vyšehradská měla do roku 1419 (1420) mezi českými církevními institucemi mimořádné postavení. Byla podřízena papežské kurii, s níž udržovala přímé styky. Současně však její nejvyšší představený – probošt, dosazovaný českým panovníkem, získal nedlouho po roce 1222 trvale do svých rukou vysokou hodnost královského kancléře (představeného české královské kanceláře), a tím i postavení jednoho z předních dvorských činitelů a spolutvůrců vnitřní a zvláště zahraniční politiky českého krále. Mezi kapitulními hodnostáři i kanovníky lze najít přední osobnosti politického, duchovního i kulturního života, kterým nechyběl evropský rozhled, členy vládnoucích dynastií Přemyslovců a Lucemburků, a také příslušníky významných šlechtických rodů. Z proboštů to byl např. Jindřich Břetislav, na sklonku svého života český kníže (1193 – 1197), Petr z Aspeltu, pozdější mohučský arcibiskup, rádce králů Václava II. a Jana Lucemburského, Jan řečený Volek, nevlastní bratr královny Elišky Přemyslovny, od roku 1334 olomoucký biskup, dále Jan Soběslav, synovec Karla IV., nebo Václav z Buřenic, řečený Králík, přední rádce a oblíbenec Václava IV., od roku 1413 rovněž olomoucký biskup. Kapitula vlastnila rozsáhlý nemovitý majetek, k němuž např. patřilo i město Prachatice.
V důsledku náboženských bouří v XV. století a následné reformace ztrácí většina církevních institucí svá výsadní postavení. Husitská revoluce, zvláště pak obsazení, vyplenění a poboření Vyšehradu husity, po vítězství nad vojskem krále Zikmunda 1. 11. 1420, znamenala zásadní předěl ve vývoji kapituly. Přesto, že kapitula dokázala uhájit svoji existenci a na Vyšehrad se vrátila, již nikdy se jí nepodařilo obnovit postavení, které měla před rokem 1419. Výsadami, udělenými kapitule před rokem 1419 papežem, přispěla kapitula k zachování nepřerušeného chodu organizace katolické církve v pražské církevní provincii v době sedisvakance arcibiskupského stolce.
Trčkové z Lípy
1436 – 1636
Rod Trčků z Lípy je znám od počátku 15. století. Rodové přízvisko pochází od vsi Lípa ležící 10 km severozápadně od Hradce Králové.
Mikuláš Trčka z Lípy půjčoval peníze králi Zikmundovi a v roce 1436 získal od něj do zástavy velké církevní majetky v Posázaví včetně Zahrádky. Zahrádku připojil k jednomu ze svých sídel, hradu Lipnice nad Sázavou.
Mikuláš Trčka z Lípy se účastnil veřejného dění na straně mírných utrakvistů, byl hejtmanem Čáslavského kraje a smírčím soudcem mezi pány a tábory. Byl členem rady zemského správce Jiřího z Poděbrad. Před svou smrtí patřil Mikuláš Trčka z Lípy k nejbohatším šlechticům v zemi.
Od roku 1514 držel Zahrádku rovněž v zástavě Mikuláš starší Trčka z lípy.
Kolem roku 1562 Ferdinand Trčka z Lípy.
1582 byla Zahrádka prodána do dědičného vlastnictví Burianovi III. Trčkovi z Lípy a na Světlé.
Dalším trčkovským majitelem zahrádky byl Jan Rudolf Trčka z Lípy.
Za Trčků z Lípy a na jejich přímluvu získala Zahrádka městský znak a právo 2 výročních a týdenního trhu.
Volf Adam hrabě z POPPENHEIMU (PAPPENHEIMU)
1636 – 1638
Pocházel z Treuchtlingenské linie starého švábského rodu. Jeho otec Gottfried Heinrich byl polním maršálkem rakouské císařské armády a přispěl k vítězství Ferdinanda I. v bitvě na Bílé Hoře. Při této bitvě byl 9x raněn a zraněného ho na bojišti našli až druhý den po bitvě. V roce 1628 byl povýšen do hraběcího stavu.
Volf Adam zemřel při souboji nedaleko Prahy v roce 1647.
Burian Ladislav hrabě z Valdštejna
1638 - 1660
Rodové přízvisko je odvozeno od hradu Valdštejn založeného dynastií Markvarticů. Vojevůdce Burian Ladislav se narodil roku 1591.
Lvi ve znaku upomínají na rod Markvarticů. Od roku 1621 je uprostřed štítu císařská orlice držící ve spárech kotvu a palmovou ratolest.
Marie Monika Švihovská, roz. z Valdštejna
1660 –1669
Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka
1669 – 1675
Matouš Ferdinand Sobek se narodil v domě čp. 7 v městečku Rajhrad v rodině Václava Sobka - vrchnostenského purkrabího a jeho ženy Salomeny. Měl tři sourozence: starší sestru Anežku (* 1613), která vstoupila do cisterciáckého opatství v Předklášteří u Tišnova, a dva mladší bratry: Bohuslava (* 1621) a Benedikta Ferdinanda (* 1625).
Díky studijním předpokladům po absolvování rajhradské klášterní školy pod vedením samotného probošta Daniela Benedikta Kornelia Kavky O.S.B. směl ve studiu pokračovat na broumovském gymnáziu(benediktinem se stal roku 1638 právě v Broumově) a následně na olomoucké univerzitě.
Po přijetí kněžského svěcení (1639 v Olomouci) působil, dříve než se stal převorem kláštera v Broumově a později v rodném Rajhradě, v duchovní správě v Broumově a v nedaleké Polici nad Metují. - Od roku 1649pobýval v Praze, kde se stal opatem benediktinské komunity u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a od roku 1652 zároveň opatem benediktinské komunity u sv. Jana pod Skalou, kde společně s císařem Ferdinandem III., Ferdinandem IV., broumovským opatem Augustinem Seifertem a převorem Tomášem Sartoriem slavnostně položili základní kámen k novému klášteru[2], jehož stavbu broumovští v letech 1654-1663 uskutečnili. Díky této aktivitě a sepsání životopisu sv. poustevníka Ivana, který věnoval roku 1656 u příležitosti korunovace novému českému králi Leopoldovi I., byl Sobek téhož roku povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Bílenberka“.
Po založení královéhradeckého biskupství se stal Sobek jeho prvním biskupem: papež Alexandr VII. potvrdil jeho jmenování 10. listopadu 1664, a tak jej mohl pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál Harrach dne 15. března 1665 v pražské katedrále vysvětit na biskupa.
Po smrti Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha a jeho nástupce Jana Viléma Libštejnského z Kolovrat, který se ani nestačil ujmout funkce, byl císařem Leopoldem I. jmenován pražským arcibiskupem. Pallium převzal dne 28. dubna 1669 z rukou olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu v poutním kostele v Tuřanech u Brna a 4. května se ujal svého úřadu v Praze. Jako pražský arcibiskup pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze, na podnět Bohuslava Balbína vymohl pro pražské arcibiskupy knížecí titul. Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály (stavba kaple sv. Vojtěcha), založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského arcibiskupského zámku. Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic a klášter v Havlíčkově Brodě. Arcibiskup se snažil o založení plzeňského biskupství, ale tento záměr neprosadil kvůli odporu místních samospráv, které se obávaly omezení svých pravomocí.
Zemřel 29. dubna 1675 v Praze. Na základě jeho přání bylo jeho mumifikované tělo (bez srdce, které bylo uloženo ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, a ostatních orgánů, které byly uloženy v kryptě opatského chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském v blízkosti těla jeho matky Salomeny) převezeno do opatského kostela sv. Vojtěcha v Broumově, pro nějž získal roku 1651 vzácnou kopii Turínského plátna.
Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 1994 při uspořádání kosterních ostatků v kryptě pod kapitulní síní, které sem byly přeneseny v roce 1940 z krypty pod kaplí Judy Tadeáše. Tehdy byly přeneseny a za přítomnosti pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka a královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška uloženy do nového sarkofágu, krytého původním barokním kenotafem v severní boční kapli sv. Rodiny opatského kostela sv. Vojtěcha.
Matouš Ferdinand Sobek z Bilmberka odkázal Zahrádku Břevnovskému klášteru.
Břevsnovský klášter
1675 - 1707
Břevnovský benediktinský klášter založil kníže Boleslav II. 14. ledna 993 spolu s pražským biskupem Vojtěchem.
Opat Břevnovského kláštera Otmar Zinke prodal Zahrádku z důvodu její odlehlosti od ostatních statků kláštera.
Jan Leopold Donát z Trautsonu a Falknštejna
1707 – 1724
Původně tyrolský šlechtický rod.
Roku 1541 byli povýšeni do stavu svobodných pánů v dědičných rakouských zemích (von Sprechenstein), 1579 stav svobodných pánů Svaté říše římské a dědičných zemí s predikátem Wohlgebohren, 1598 povýšení panství Falkenstein na říšské hrabství, predikát Hoch- und Wohlgebohren (hrabě Trautsohn zu Falkenstein, svobodný pán zu Sprechenstein und Schroffenstein), 1599 hraběcí stav v dědičných rakouských zemích, 1609 predikát Hoch- und Wohlgebohren pro dědičné rakouské země, 1615 potvrzení hraběcího stavu, 1711 říšský knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna; predikát Hochgebohren; velký palatinát (bez práva nobilitace). Rod vymřel roku 1775.
Přestože Trautsonové nepatří mezi nejznámnější šlechtické rody, sehráli v dějinách českých zemí, resp. celé habsburské monarchie, významnou úlohu. Nezvyklé rodové jméno dalo podnět ke vzniku celé řady rodových pověstí. Podle jedné patřil prapředek rodu k nejvěrnějším rytířům císaře Lothara III. a zemřel při návratu z panovníkova italského tažení roku 1137. Císař daroval jeho synovi jménem Chrello otcovy statky, svěřil mu klíč od svých komnat a nazval jej „věrným synem“ (něm. truten Son). Zároveň nařídil, aby jeho potomci nosili rodové jméno Trautson.
Skutečnost, že se pověst nezakládá na pravdě, nic nemění na tom, že Trautsonové patří mezi velmi staré tyrolské šlechtické rodiny. Jejich předkem byl Schwigger von Reichenberg, připomínaný roku 1164 jako otec Heinricha Suppana a Chunrada Trutsona, ministeriálů tyrolského hraběte. Chunradovi potomci se na počátkem 13. století usadili na hradě Reifferstein u Sterzingu, který drželi do roku 1470. V pozdější době do majetku Trautsonů přešel Reiffeneck, Bildenegg a Sprechenestein, s jehož držbou byl spojen úřad zemského maršálka (v majetku rodu od 1315). Kontrola strategicky důležitých hradů na cestě vedoucí Brennerským průsmykem do Itálie a rostoucí zámožnost posunula Trautsony mezi nejvýznamnější tyrolské rody.
Knížecí větev pochází od Johanna Leopolda Donata (1659-1724). Patřil mezi důvěrníky a oblíbence císařů Josefa I. a Karla VI., kariéru ovšem zahájil již za vlády jejich otce Leopolda I., kdy byl jmenován říšským dvorním radou (1683). Rozhodující pro jeho další osudy bylo ale jmenování komořím (1685) a následně nejvyšším komořím a vychovatelem (1690) budoucího císaře Josefa I. Po Josefově nástupu na trůn se Trautson stal českým kancléřem (1705-1713), krátce na to také nejvyšším hofmistrem (1707-1711) a tento úřad vykonával i za vlády jeho bratra Karla VI. (1721-1727). Jako člen tajné konference (od 1709) se podílel na sepsání Pragmatické sankce a roku 1698 získal Zlaté rouno.
Roku 1711 byl Johann Leopold Donat povýšen do knížecího stavu a dostal svolení v případě vymření vlastní linie přenést titul na potomky bratra Franze Eusebia. S Marií Theresií hraběnkou Ungnad von Weissenwolf (1678/9-1740/1) vyženil panství Vlašim ve středních Čechách a Ennsegg v Rakousích, ke kterým přikoupil řadu dalších statků v českých zemích (např. Dolní Kralovice, Čechtice, Křivsoudov a Zahrádku), Dolních Rakousích a Uhrách v ceně 1 400 000 zlatých. S císařským svolením z nich zřídil majorát dědičný v knížecí linii Trautsonů (1724).
Johann Leopold Donat měl dvanáct dětí.
Erb
Čtvrcený štít s modrým srdečním štítkem se stříbrnou podkova (původní erb Trautsonů). V prvním zlatém poli je černý dvouhlavý korunovaný říšský orel se zlatým R na hrudi, jako projev milosti císaře Rudolfa II. V druhém červeném poli se stříbrným břevnem je sokol přirozené barvy, stojící na prostředním vrcholu stříbrného trojskalí. Představuje hrabství Falkenstein. Ve třetím stříbrném poli je černý kráčející kohout s červenou zbrojí na černém trojvrší. Představuje panství Sprechenstein. Ve čtvrtém zlatém poli je z červených plamenů rostoucí černý kozorožec, který představuje panství Schrofenstein.
Na štítu je pět přilbic, první tři jsou korunované a všechny mají klenoty. V prostředním klenotu je z milosti císařské říšský orel, jako v prvním poli. V druhém klenotu je kohout z třetího pole. Ve třetím klenotu je sokol z druhého pole. Čtvrtá přilba je původní trautsonská přilba, která má v klenotu chochol z černého pštrosího peří na stříbrno červené tyči, rostoucí z černého polštáře. V pátém klenotu je kozorožec ze čtvrtého pole.
Více o zmíněné osobnosti je možné se dočíst na Wikipedii zde.
O hradu Falkenstein je více informací zde.
Johann Wilhelm z Trautsonu
1724 – 1766
Nejstarším synem Johanna Leopolda Donata byl druhý kníže Johann Wilhelm (1700-1775). Zastával řadu úřadů u vídeňského dvora a při české korunovaci Karla VI. (1723) byl pasován na rytíře sv. Václava. Stejně jako jeho mladší bratr Johann Joseph Ignaz byl předním spolupracovníkem Marie Terezie, která jej roku 1746 jmenovala svým nejvyšším hofmistrem a prezidentem Nejvyššího revisoria. V této funkci také z pověření císařovny vedl proces proti známému pandurskému plukovníkovi baronu Franzovi von Trenck. Od roku 1753 kníže Trautson zastával úřad zemského maršálka v Dolních Rakousích, kde byl též (od 1762) vrchním direktorem zemských desk. Roku 1746/49 získal řád Zlatého rouna.
Kníže Johann Wilhelm byl třikrát ženat. Oba jeho synové - Franz Anton (1737-1750), c. k. komoří a přísedící zemského soudu, Leopold Donat (1739-1758), rytíř řádu Johanitů a poručík 7. pěšího pluku - ale zemřeli svobodní ještě před otcem a Johann Wilhelm se stal posledním Trautsonem po meči. Univerzálním dědicem většiny rodových statků se proto učinil svého vnuka hraběte Karla von Auersperg (1750-1822), druhorozeného syna své nejstarší dcery Marie Josephy Rosalie (1724-1792) a Karla Josepha Auersperga (1720-1800). Podle rozhodnutí knížete Johanna Wilhelma musel Karl přijmout znak a jméno jeho rodu a nadále se psát Auersperg-Trautson.
Karel II, III. Palm z Gundelfingenu
1766 – 1841
Významný bavorský obchodnický rod, který výrazně zbohatl v průběhu 17. a 18. století, kdy postupně získal říšský panský a hraběcí titul.
Říšský hrabě Karel Josef II. zakoupil v roce 1766 rozsáhlé panství v Čechách zahrnující i Zahrádku. V roce 1783 získal titul knížete a patřil k nejbohatším šlechticům v Říši.
Jeho syn Karel Josef III.byl však rozmařilý a postupně rozházel celý rodový majetek. Jednotlivé části panství postupně prodával v dražbě. Jeho smrtí v roce 1851 knížecí rodová větev vymřela po meči.
Auerspergové ze Žleb
1841 –
Jedna z větví původně německého knížecího rodu. V roce 1945 žijí potomci tohoto rodu v západní Evropě a v Americe.
Zahrádku vlastnil rod Auerspergů od 25. září 1941, kdy ji spolu s celým panstvím Dolní Kralovice ve veřejné licitaci za 485 500 f ČMZ koupil kníže Karel z Auerspergu. Kníže poprvé projížděl Zahrádkou 18. června 1942 a byl tehdy bez velké slávy přivítán představenými městečka, kteří mu popřáli dlouhého panování a zdraví.
Kníže Vincenc z Auerspergu věnoval zahrádeckému kostelu pluviál a ornát s příslušenstvím za což mu byla mu byla sloužena děkovná zpívaná mše svatá.
Po požáru v roce 1850 přispěl kníže pán Čeněk z Auerspergu 1000 f ČMZ na potraviny pro zahrádecké občany a věnoval množství stavebního materiálu.
Kníže financoval také opravu kostela za což byl po jeho manželce Vilemíně pojmenován zvon umíráček.
Po požáru v dubnu 1865 věnoval kníže Čeněk z Auerspergu 38000 kusů střešních tašek.
Vincenc Karel kníže z Auerspergu (1812–1867)
V mládí byl výrazně ovlivněn díly anglické romantické literatury, především historickými romány Waltera Scotta a návštěnou Britských ostrovů v roce 1837. Jeho zaujetí rytířstvím a kulturou středověku vedlo k radikální novogotické přestavbě zámku Žleby, kde shromáždil mimořádnou sbírku zbraní a dalších vysoce hodnotných uměleckých předmětů. V podobném duchu upravil i zámek Slatiňany. Byl ženatý s Vilemínou z Colloredo-Mansfeldu (1826–1898). Dědicem většiny rodového majetku se stal jejich nejstarší syn František Josef. Nemalou část, například Zelenou horu či Weithwörth u Salcburku, však získali dva mladší synové, jejichž potomci dnes žijí především v Rakousku.
Více informací o zmíněné osobnosti je na Wikipedii zde.
Vilemína Josefína Adéla z Auerspergu
Se narodila 16. července 1826 v Miláně. Jejími rodiči byli František de Paula, hrabě z Colloredo-Mansfeldu a Kristýna, hraběnka Clam-Gallasová. Vychovávána byla na císařském dvoře ve Vídni. Její rodiče vlastnili zámek na Zelené hoře a mladá kněžna zde příležitostně trávila v letním období. Dne 29. dubna 1845 se v katedrále svatého Víta na Pražském hradě vdala za Vincence Karla z Auespergu (1812–1867), jejž adoptoval kníže Karel z Auerspergu a jehož rozsáhlý majetek později zdědil. Od svého otce dostala nevěsta věnem zámek na Zelené hoře. Protože však v té době nebyla Vilemína plnoletá, spravoval darovaný zámek její otec František de Paula spolu se svým zetěm Vincencem Karlem, Vilemíniným manželem, ale také jejím poručníkem.
Kníže Vincenc Karel založil ve Slatiňanech jedno z nejvýznamnějších středisek pro výcvik překážkových koní v Rakousko-Uhersku. Kromě toho, inspirován romány Waltra Scotta, nechal v romantickém duchu přestavět zámek ve Žlebech. Vilemína mající výtvarné nadání vytvořila pro žlebský zámek tapety, vyšila ubrus a vykreslila erby všech ženských držitelek zámku. Vedle zmíněných lokalit vlastnili manželé ještě palác v Praze, ve Vrdech, v Žácích, Čechticích, Dolních Kralovicích či Weitwörth poblíž Salcburku, dále pozemky v Tyrolsku nebo statek Usz-Peklen v Uhrách. Vincenc Karel navíc zakládal průmyslové podniky, především cukrovary.
V českých zemích byla tou dobou úřední řečí němčina. V mládí se Vilemína, patrně vlivem svých učitelů (Antonína Mánese či Františka Horčičky) a především své tety Vilemíny Kinské, naučila dobře česky a získala české národní cítění. To se projevilo například tím, že když bylo v roce srpnu 1850 zrušeno nevolnictví a v kraji nastala drahota a bída, nechala lidem pomoci potravinami z panských sýpek a pomáhala i svými finančními prostředky. Svým nákladem pomáhala také opravit a roku 1860 znovuotevřít děkanský kostel svatého Jakuba Většího v Nepomuku, který však byl zrušen roku 1785 nařízením císaře Josefa II. Angažovala se také ve výstavbě nového hřbitova (1855), jenž nahradil stávající, který již nevyhovoval. Podporovala též vlastenecké snahy ve zjišťování původu a pravosti Rukopisu zelenohorského a u příležitosti padesáti let od jeho nálezu také umožnila na místě jeho nálezu umístit pamětní desku.
Dne 7. července 1867 na vídeňském předměstí v Hietzingu zemřel její manžel kníže Vincenc Karel. Po jeho smrti nechala Vilemína opravit a zvelebit zámek na Zelené hoře. Modernizovala zdejší zámecký park i zahradnictví, nechala vysušit louky pod zámkem, v kraji vystavěla kapličky či upravovala silnice a vybudovala pěšiny vybavené lavičkami a altánky (její oblíbená cesta vedoucí hamerským údolím byla následně pojmenována jejím jménem). V Nepomuku, v sousedství zámecké obory koupila někdejší Zelenohorskou poštu, kterou nechala upravit pro potřeby bydlení ředitele velkostatku a v její zahradě vybudovala Opatrovnu pro malé děti. Podporovala také kulturu a nadané umělce ze svého panství. Například od Augustina Němejce zakoupila za své peníze divadelní oponu pro zámecké divadlo, protože divadelní spolek, který si namalování opony objednal, neměl dostatek finančních prostředků. Od téhož malíře koupila i další obrazy a nechala ho portrétovat členy rodiny její dcery Gabriely, čímž mu umožnila studovat na zahraničních školách.
Kněžna Vilemína zemřela krátce před Štědrým dnem roku 1898 ve Vídni a byla pochována do rodinné hrobky Auerspergů s kaplí svaté Anny, která se nacházela v blízkosti Žleb.
Roku 1986 byly její ostatky z důvodu rušení hrobky kvůli rozšiřujícímu se kamenolomu přesunuty do krypty hřbitovní kaple svatého Marka.
Více informací o zmíněné osobnosti je na Wikipedii zde.
František Josef kníže z Auerspergu (1856–1938)
Proslul jako vynikající hospodář a milovník dostihových koní. Ve Slatiňanech nechal vybudovat hřebčín a stáje, patřící k nejmodernějším v Rakousko-Uhersku. Nechal upravit a modernizovat i slatiňanský zámek, často využívaný k rodinným pobytům. Při jednom z nich, v roce 1938, zemřel.
Ferdinand kníže z Auerspergu (1887–1942)
Syn knížete Františka Josefa, zemřel neženatý a bezdětný, rodový majetek včetně zámků Žleby a Slatiňany získala jeho starší sestra Marie, provdaná za Karla z Trauttmansdorffu a jejich syn Josef Karel.